Moje děti odmalička jedly dobře, rády a bez problémů. Jeden syn sice později začal odmítat maso, hlavně to tučnější, ale druhý syn to zase po této stránce vykompenzoval, takže jsem si nemohla ohledně jejich stravování stěžovat. Naopak, v pozdějším školním věku moje děti, oba kluci, rádi vařili a to zejména, když jsem nebyla doma. Lednice a mrazák musely být naplněny do zásoby a já jsem nestačila kupovat polotovary, jako karbanátky, rybí prsty a podobné potraviny v mražené formě, které si kluci přes týden s oblibou připravovali k snědku. Protože jedna starší pánvička už přestávala stačit, musela jsem na to jejich vaření dokonce koupit novou, se speciálním povrchem pro snadné mytí.
Jednou přijdu z práce, kluci byli na hřišti a dřez pochopitelně plný nádobí od jejich vaření. Pustila jsem se do mytí, ale na nové pánvičce bylo cosi přilepeno, co nešlo žádným způsobem odstranit. Vzdala jsem se pokusu to cosi odstranit s tím, že se snad časem odmočí nebo sloupne, a zapomněla jsem na to. Znáte ty každodenní ženské povinnosti, rychle vždy hladovým klukům uvařit večeři, trochu uklidit a zkontrolovat napsané úlohy a najednou je večer a jde se spát.
Za pár dnů jsem opět držela novou pánvičku v ruce. Ta cizí hmota byla stále na jejím povrchu a nevypadala na to, že by se dala odstranit. Kluci právě přišli zvenku domů, a tak jsem na ně uhodila: „Co jste to na pánvi vařili, že ji nemůžu pořádně umýt? Nedá se rozpoznat, co by to mohlo být?“ Kluci se ošívali, mrkali jeden na druhého, prý jestli se nebudu zlobit, a pak to z nich vypadlo.
Před týdnem jsme se společně večer dívali na pěkný japonský film o lovci medvědů. Film byl opravdu zajímavý, ze života vesničanů na japonské vesnici v horách, kterým obrovský medvěd požírá domácí zvířata a straší je ze spaní. A tak se občané obrátí s prosbou na známého lovce medvědů, který má medvěda zabít. Objednaný lovec je zkušený, zjistí, že obávaný medvěd je obrovský a dá se vystopovat podle tlap se třemi prsty. Na medvěda tříprsťáka jde se smečkou vycvičených psů a pro svou zbraň na medvěda, kulovnici, si na ohni vyrobí vlastní střelné koule. Po dramatickém setkání a boji s medvědem přijde lovec o své milované psy, ale nakonec zvítězí.
A co moje děti vařily na nové pánvičce? No přece připravovaly koule na medvěda tříprsťáka! Měla jsem sice zlost, že musím z nové pánve odstraňovat ředidlem zapečenou umělou hmotu, ale to jsem se v duchu nasmála! Ten film bych si přála ještě někdy vidět.
A čemu se smála jiná blogerka maminka Maruška?
to je dobře, že děti vařily, dnes se jim to určitě hodí, že vědí, jak se co připaluje.
moc pěkný fejeton, to jsem se pobavila.
več
Díky za komentář. Když matka děti odmalička od vaření nevyhání a leccos jim nechá připravit, je to výborná škola života, která se i klukům může hodit. Adéla
Haha. Když se naučily vařit, mohly se naučit i cídit. Jednou se to hodí. jednomu.
Ano, máte pravdu, kluci se rádi učili vaření, ale umývání bylo kámenem úrazu.
To je fajn, že se kluci odmala učí stát u plotny, bude se jim to určitě hodit. Ještě se navyvádí dost, to přece patří ke klukovské povaze, hned všechno vyzkoušet. Jen bych doporučovala v textu opravit – se třemi.
díky za připomínku a za pěkný komentář! Adéla
Hezký den,
mohl bych se zeptat na název toho filmu s medvědem?
Děkuji
Díky za dobrý dotaz. Myslím, že film se jmenoval Lovec medvědů, byl nádherný, z prostředí japonských hor. Ráda bych ho znovu viděla, zkoušela jsem ho před lety najít a stáhnout z webu, marně. Adéla