Prázdniny u babičky na vesnici jsem zažila jen do svých osmi let, než se babička přestěhovala k nám do města. Když vylovím z paměti pár vzpomínek, divím se, jaká to tehdy byla doba. Má babička s dědouškem přenechali větší část stavení mladým a sami se tísnili na vejměnku v jedné místnosti. Ještě teď si pamatuji, že měli jen jednu postel, na které oba spali. Proto se taky asi nikdy nehádali. Malý sporák a velký stůl s lavicí, u kterého jsme vždy společně jedli. Jedna velká skříň, umyvadlo, rádio, toť vše. Přímo naproti stavení byla vesnická hospoda, a když byl nedělní oběd, dal mi dědoušek půllitr a poslal mě do hospody pro pivo. Byl to pro mě zážitek a vždycky jsem tajně ulízla kus pěny. A na prázdniny u babičky jsem se hrozně těšila.
Co babička vařívala, už dnes nevím, ale jedno jídlo, které jsem si vždy přála u babičky k večeři si dodnes pamatuji. Byla to obyčejná smažená vejce, ale jaká! Taková dělala jen má babička! Nejprve nakrájela krajíc chleba na kostičky. Pak v rendlíku rozehřála lžíci sádla a kostičky chleba na něm opekla dozlatova. Mezitím rozklepla do hrnečku tři vejce, osolila a pak je vlila do osmaženého chleba. Nejdříve rozmíchala tekuté bílky, počkala, až se srazily, a pak krátce zamíchala žloutky a bylo hotovo. Dodnes mám tu chuť opečeného chleba s vejci v ústech!
Divím se, že tak snadné a rychlé jídlo já sama k večeři nedělám a přemýšlím, čím to asi je? Schází mi snad ta atmosféra vesnické světničky, prázdniny u babičky, které už nikdy nezažiju, anebo jsem už tak zkažená dnešními výživovými trendy, které brojí proti použití sádla v kuchyni, že už si na přípravu tak dobré večeře ani nevzpomenu?
A jak vzpomíná na své dětství má kolegyně Věra? Můžete se podívat na její blog:
co se děti naučí, později jako když najdou. Možná se měly naučit vycídit nádobu, mohou to potřebovat!
Ano, máte pravdu, jestli reagujete na příběh o mých dětech. Děti musí umět dát po sobě vše do pořádku. Ale v tomto případě by asi do pánve udělaly díru, a pánev už tenkrát! stála něco kolem tisícovky. Adéla